Intermezzo 9: Povídání české a švédské duše nejen o noční můře vystěhovalců
4. 10. 2008
Intermezzo 9
Povídání české a švédské duše nejen o noční můře vystěhovalců
Česká duše: Viděla jste ho? Zase měl ten sen!
Švédská duše: Jaký sen?
ČD: Že je zpátky na českém letišti a oni mu vzali pas. A blíží se k němu policajt. A on utíká, jenže není kam.
ŠD: Nerozumím.
ČD: Vy jste asi nikdy před nikým neutíkala a už vůbec ne do ciziny. Nikdy jste se nikdy neschovávala z politických důvodů.
ŠD: A proč bych to dělala?
ČD: Přece abyste uhájila právo na svůj názor!
ŠD: I kdybych ho uhájila a pak bych už nemohla bydlet ve své zemi, k čemu by mi to bylo?
ČD: Mohla byste hájit svůj názor v jiné zemi. Jde přece o svobodu názoru.
ŠD: Já tomu nerozumím. U nás si vždycky lidé říkali, co chtěli. A nikdo je za to netrestal. I teď si všichni mohou říkat, co chtějí, uprchlíci z kterékoliv země. A že jich tu mám hodně, skoro milión, počítám-li je podle místa narození v zahraničí. Vidíte, jaká jsem pohostinná a chápající!
ČD: To oceňuji. Nejsou všechny duše jako vy. Ale mluvily jsme o emigraci...
ŠD: Posledním švédským politickým emigrantem byl asi po určitou dobu Gustav Vasa, předtím než se stal králem. Faktem je, že se moji lidé snaží obhajovat svoje názory klidně, bez vypjatých emocí. A když to nejde jinak, hledají kompromis.
ČD: Já vím, třeba za druhé světové války hledali tak intenzivně kompromis, že Švédská národní banka přijala od nacistického Německa 59,7 tun zlata nejasného původu jako platbu za rudu a zbraně. Copak jste nevěděla o německých koncentračních táborech?
ŠD: Nevěřím všemu, co cvrlikají vrabci na stromech. Potřebuji důkazy.
ČD: Tak se vám jich později dostalo v hojné míře. Určitě víte lépe než já, že tato aktivita byla zastavena až na nátlak USA v roce 1944. Také proto bylo Švédsko po válce nejbohatší evropskou zemí. Až mnohem později bylo prokázáno, že část – není jisté, jak velká – pochází od obětí holocaustu.
ŠD: Já mluvím o voze a vy o koze. Původně jsme mluvily o svobodě projevu. Na svoji obranu musím podotknout, že jsme část vrátili Belgii a Holandsku. Vy zapomínáte, má milá, na iniciativy Raoula Wallenberga za druhé světové války v Budapešti a Folke Bernadotte pod praporem Červeného kříže v Německu na závěr války!
ČD: Doufám, že jste na tato svá těla patřičně hrdá. Osamělé milníky odporu v moři tichého souhlasu. Nechme na pokoji staré rány a váš pověstný pragmatismus za každou cenu. U nás, v samém středu Evropy, a nejen tam, je prostě občas ten názorový střet ostřejší. A důsledky horší. Emigrace bývá mírnějším řešením, dříve se političtí odpůrci zavírali do vězení nebo dokonce popravovali.
ŠD: Proboha!
ČD: Naposled ještě v sedmdesátých letech minulého století.
ŠD: Musím poctivě přiznat, že u nás se taky prováděly strašné věci, které má na svědomí moje odvrácená tvář, kterou bych nejraději už nikdy nepotkala. Například sterilizace „nečisté“, většinou cikánské rasy. Ve třicátých letech 20. století bylo nuceně sterilizováno asi třicet tisíc osob. Představte si, že ten zákon, který to dovoloval, byl zrušen teprve v roce 1976.
ČD: I takové pokusy v Čechách známe. Jen je neprováděla rasistická, ale komunistická vláda. Já mám ráda všechna má těla stejně, ale musím přiznat, že některá jsou dost nepovedená. I já bych na některá nejraději zapomněla...
ŠD: Jinak byl u nás klid. Už skoro dvě stě let žádná válka. Emigrace, to ano, ale ne z politických důvodů.
ČD: A z jakých?
ŠD: Z hladu.
ČD: To je vážný důvod k vystěhování.
ŠD: Několik desetiletí proudily davy mých lidí do země zaslíbené. Do Ameriky. Celkem se od roku 1860 do roku 1920 vystěhovalo asi milión osob. Umíte si pro změnu teď vy představit ten úbytek sil a mozků? Chudáci, mnozí nepřežili ani cestu po moři.
ČD: Úbytek mozků si představit umím. U nás je politická emigrace něco jako národní sport už od středověku. První velká vlna po Bílé hoře, místo českých vzdělanců mne formovali obhroublí přistěhovalci, většinou s nějakou vojenskou hodností na kabátě a s mnoha šrámy na duši. Ve dvacátém století trend pokračoval, po roce 1945 a 1968. Ale abychom se trochu porozhlédly jinde. Co třeba židovská duše? Její Velká diaspora přece začala před staletími. A pronásledovaná byla mnohem hůř! A v současnosti trpí nemocí zvanou emigrace tibetská duše, súdánská, írácká, abych jmenovala alespoň některé. Ne, opravdu se nemáme proč litovat.
ŠD: Ode mně odcházejí moje těla dodnes. Stěhují se prostě a jednoduše za teplem. A domů se jim moc vracet nechce.
ČD: Moji lidé se pořád otáčejí zpátky. Jakoby zároveň se ztrátou rodné země přišli o svoji identitu. I když zůstávají ve svých nových domovech a bývají tu docela úspěšní, často se přijíždějí nadýchat českého, mírně zatuchlého vzduchu. Dobít baterky. Popovídat s přáteli. Navštívit důvěrně známá místa. Chtějí se ujistit, že žiju. Pokorně nebo vzdorně přijmout moje novoty, zmapovat můj vývoj, aby se mohli uklidnění nebo naštvaní vrátit domů. Aby se mohli zas a znova vracet.
ŠD: Kam domů?
ČD: Domů do ciziny. Asi sama víte, že duše zůstane věrná své zemi hlavně v první generaci, potomci se už více nebo méně přizpůsobí hostitelské zemi. Jenže já objevila ve světě i třetí generaci vystěhovalců, kteří mluví skvěle česky!
ŠD: Jen jestli si to jen nenamlouváte. Třeba jsou rádi, že už s vámi nemají nic společného.
ČD: Vy mi závidíte!
ŠD: Nevím co.
ČD: Vztah mých lidí k rodné hroudě, jejich touhu po návratu domů, jejich snahu udržovat povědomí o jazyku a tradicích.
ŠD: Slyšíte trávu růst. Má těla jsou spokojená tam, kde jsou.
ČD: Já nemluvím o spokojenosti, ale o touze po vlasti. A o závisti. Neříkejte, že nevíte, co to je.
ŠD: To vím, bohužel, velmi dobře. U nás si lidé závidí nos mezi očima.
ČD: U nás také, z toho si nic nedělejte. Úspěch druhých je pro některé lidi nestravitelný.
ŠD: Vy mi nerozumíte. U nás si lidé závidí úplně všecko. Nejen úspěch, talent, nové auto, ale i přátele, rodiče, rodinnou pohodu. Zelenější trávník. Fantazii. Schopnost radovat se z maličkostí. Neříkejte, že jste ještě neslyšela o královské švédské závisti.
ČD: Vy myslíte „jantelag“. Ale slyšela. Víte, my Češi, jsme si vždycky mysleli, že nikdo neumí závidět víc než my.
ŠD: Myslím, že vás v tomhle hravě trumfnu. Moji lidé totiž ještě neví o tom, že závidět je špatné, že má zpětně špatný vliv na fungování jejich těl. Oni si v závisti rochní jak prase v bukvicích a ještě si to nahlas pojmenují: Závidíš, viď! Snad je to pozůstatek dlouhých obodí chudoby. I když dnes máme blahobyt, cosi v duších lidí zůstává citlivé na to, že ten druhý se má lépe. Snad je to i vypjatou ctižádostivostí.
ČD: Nebuďte smutná. Česká závist se dostala i do literatury. Například pan Václav Černý vytvořil báječný pojem „čecháčkovství“. Vidíte, nejen Švejk, ale i „malý český člověk“ se svými názory mě utváří.
ŠD: Jantelag je také literární pojem. To jste nevěděla, že? Vytvořil ho spisovatel Aksel Sandemose. A co teprve moderní spisovatelé! Carl-Johan Vallgren se do mě obul tak, že na mně nezůstala niť suchá. Ještě že vím, že tak trochu žertoval, se čtenáři i se mnou. Jeho humor není švejkovský, ten my sice obdivujeme, ale neumíme, jeho smích je hořký jako smích královských šašků...
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář