Jak jsem se vzdělávala
Švédsku chybí vanilkový pudink, zmizík, Karlovarské oplatky, pokora a smysl pro výraznou individualitu. Poučky o rovnosti snad v žádné jiné zemi nevzali tak doslova jako ve Švédsku. Rovnost šancí a neúprosné vybírání daní vytvořily podmínky pro vznik unikátního systému celoživotního vzdělávání pro všechny, zaměstnané i bez práce, bohaté i chudé, pilné i líné. Ten systém se jmenuje CSN a po pečlivém prověření vámi uvedených údajů, zvážení všech okolností a nepřetržité komunikaci s Daňovým úřadem přispěje žadateli na studium i v dospělém věku, nezávisle na tom, zda ho ke studiu vyzve zaměstnavatel nebo zda je to jen chvilkový rozmar dotyčného. Výše příspěvku se liší podle intenzity studia, můžete studovat na padesát procent, na sedmdesát pět procent nebo na celý úvazek, můžete studovat i méně intenzivně, ale pak nic nedostanete, smíte studovat jen omezenou dobu, která je vypočtena tak, aby vystudovali i ti méně schopní, ale už ne flákači a lenoši. Příspěvek je nevratný a jeho maximální výše se pohybuje kolem šesti tisíc švédských korun za měsíc. Existují složitá pravidla o jeho navrácení při nesplnění stanovených podmínek, například přestanete-li bez udání důvodu docházet do školy a plnit zadané úkoly. Každý učitel pravidelně sleduje své ovečky ze stáda CSN a podává o nich hlášení, v případě nesložení závěrečné zkoušky na konci každého semestru pak úředníci CSN zvažují, jaký podíl na výsledku mělo lajdáctví žadatele, což by se mohlo stát důvodem k navrácení peněz nebo neudělení dalšího příspěvku. CSN poskytuje svým chráněncům systém slev, například na vlak nebo na nákup počítačů, na koupi mobilních telefonů nebo na nákup knih. V případě potřeby si můžete vzít i výhodnou půjčku, kterou splácíte z platu po získání zaměstnání.
Byla jsem věrnou a vděčnou studentkou CSN několik let, zdokonalovala jsem se ve švédštině, nahlédla do švédské výuky historie, turismu, dějin náboženství a naučila se anglicky. Peníze jsem si zasloužila, výuka na Komvuxu, gymnáziu pro dospělé, byla náročná a učitelé nekompromisní, jak se chovali k mým spolužákům mohu těžko posoudit, skoro vždycky všichni všechny zkoušky zvládli, a tak jsem často přemýšlela o dvojím metru.
Moji spolužáci pocházeli z celého světa, ale sjednocoval nás pocit vlastní neužitečnosti a nedostatečnosti, pečlivě přiživovaný učiteli a systémem švédského školství, hlásajícím poučku o tom, že žák nesoutěží s ostatními, ale sám se sebou. A tak jsme se rozdělili na dvě skupiny, my cizinci jsme byli většinou až po okraj naplněni zoufalstvím nad svojí neschopností, v soutěži se sebou jsme byli ti poražení, zato mnozí švédští spolužáci spolu s chlapci černé pleti kráčeli v blahé nevědomosti zlehka po tenkém ledě sebevědomí s pevným přesvědčením, že jsou nejchytřejší na světě, v soutěži se sebou jasně vítězili a já díky nim pochopila Ježíšovo „Blahoslavení chudí duchem!“. Nemožnost porovnat si vzájemně výsledky posiluje u nich neuvěřitelnou víru v sebe až za hranice možností, tuto víru pak šíří ve svém okolí, umění prodat obal bez obsahu je znakem našeho povrchního světa. Jsem přesvědčená, že ve Stockholmu, Göteborgu, Malmö nebo Lundu a v několika málo jiných větších mětech funguje vše jinak, že tady jsou konečně ty líhně pilných a vzdělaných švédských žáků, vždyť jak jinak by mohla švédská monarchie dosahovat svých proklamovaných úspěchů? Také atmosféra ve třídě plné cizinců se liší od švédských skupin, cizinci jsou přátelštější, pokornější, pracovitější a méně soutěživí.
Švédské školství, kritizované nyní ze všech stran i z vlastních řad, prospívá těm, kteří rádi hrají vabank, nikde jinde jsem neviděla tolik úspěšně se tvářících studentů s tak špatnými výsledky, kteří si celé dny hrají, zábavnou formou se učí nové poznatky a vyplňují různé testy, jakoby měli celé dny přestávku, ale oni mají skupinové vyučování, které je založeno na roztomilém pravidle, že pracují jen ti chytří a pilní, kteří vylepšují svým úsilím entré těch druhých přesně v rámci poučky o rovnosti všech. Poctivá a pilná každodenní práce je mnoha švédským studentům vzdálena stovky světelných let. Jedním z důvodů snad může být i neohraničenost studijních povinností a učební látky, jiným nedostatečná prestiž vzdělání, dalším pak pohodlnost některých učitelů a studentů. Moje kantorské srdce se vzpírá uvěřit, že je takto chytře připravena půda pro případnou kritiku chytrých a že naopak vždy zbývá dost prostoru k pochvale slabých a neschopných, kteří se stali po posledních reformách hlavním předmětem zájmu švédského školství. Jen je, proboha, nestresovat!
Zkoušení je realizováno testy, z valné části se jedná o slohové práce na zadaná témata. Ach, jak jsou slova ošemetná, jak těžko měřitelné jsou stylizované výpovědi o tématu výuky. Chválím-li hlupáky a lenochy, přispívám sice k jejich pohodě, ale zároveň živím jejich namyšlenost, neboť dospět ve vší pokoře k tomu, že vím, že nic nevím, je výsadou chytrých hlav. Ano, přebývá nadutosti a hlouposti, té mají Švédi v zásobě na mnoho let dopředu, teď se zdá, že je načase, aby se naučili pokoře. Jejich skvělý systém vzdělávání dospělých, jejich vynikající technické zázemí tak mnohdy vyjde naprázdno, peníze vyletí do vzduchu jako kouř z komína. Na druhou stranu je neuvěřitelné a obdivuhodné, jak dokázali přimět ke vzdělání stovky tisíc analfabetických cizinců v systému základního školství pro dospělé, obráběli ty nepodajné mozky do tvaru přijatelného v moderní společnosti, škoda jen, že kdyby vděčnost těchto studentů měla stavět hráze, byly by samá díra.
Švédští dějepisci bohužel neumějí česky, zato studují pilně německé prameny a literaturu. Nerozlišují přitom nacionálně zabarvený výklad dějin od jiných, snažících se o poctivé vylíčení středověkých poměrů ve střední Evropě. Karel IV. je pro ně císař německé říše a německý král, takto si upravili titul císaře Svaté říše římské a říšského krále. Pro pořádek dodávám, že územní celek s názvem německé království totiž neexistoval, logicky tedy nemohl mít krále, zato Svatá říše římská, která krále měla, byla neopomenutelným faktorem středověké Evropy. Hodnost Karla IV. jako českého krále se švédským historikům cestou někde potratila. Praha, pokud vůbec toto již od raného středověku kvetoucí město zakreslí, pak jen a pouze jako součást „německé říše“, tak totiž bez uzardění mluví o Svaté říši římské již od doby jejího vzniku, tedy od roku 962, kdy ji vyhlásil Ota I. Veliký v Římě s jasným úmyslem navázat na tradice mnohonárodnostní Římské říše, vždyť součástí jsou též italská města a uvažování v národních pojmech se objevuje až mnohem, mnohem později. Pojem „český“ je vymazán dokonale ze středověkých švédských dějin. V půročním kurzu A dějin na gymnáziu se vůbec nevyskytuje pojem Království Koruny české ani jiný odpovídající název, všechny vrcholy našich národních dějin jsou zahrnuty pod Německou říši nebo je objevíme pod slovem „Böhmen“ a „böhmisch“, mnoho Švédů však dodnes umisťuje tento prostor kamsi do Německa. Pokud se s tím opravdu už nedá nic dělat a nějak se na mapách české dějiny zakreslit musí, neboť mají souvislost s dějinami německými nebo švédskými, tak se to provede na principu zjevení ducha svatého. Například husitské války způsobily, že ve švédských historických atlasech kde se vzal, tu se vzal Tábor, tento symbol raného českého protestantismu září jako drahokam v zemích Koruny české, kousek od rakouské Vídně, která je v té době pořád ještě provinčním městem, zatímco Praha v uvedeném atlase na této stránce chybí. Tlustě vyznačené hranice neexistující „Německé říše“ zabírají nekompromisně celou českou a moravskou kotlinu a většinu dnešního Rakouska. Studovala se mnou jedna dívka, která měla za sebou studijní pobyt v Rakousku, a nesměle pípla, že tam se ty samé dějiny vykládají jinak a jejich mapy vypadají také jinak. Paní profesorka reagovala slovy: „Naše atlasy nepíší odborníci, ale obyčejní učitelé, tak se nemůžeme divit, že tam jsou chyby. My nejsme příliš dobří v historické terminologii východní Evropy.“ Pomyslela jsem si, že ani ona nemá příliš jasno ve světových stranách, vždyť Česká republika leží uprostřed Evropy. Ještě lepší orientaci v prostoru měl jeden pedagog mediální výuky na místním gymnáziu, který se chtěl přiblížit našim českým studentům a představil jim nadšeně studenta, o němž prohlásil, že „pochází tam od vás“. Chlapec se narodil v Uzbekistánu.
Opravdu vítám iniciativu německé kancléřky na sjednocení učebnic historie o evropských dějinách, jen doufám, že výsledkem nebudou terra incognita, bílá místa v české kotlině, tak jako je tomu dosud ve švédské historiografii. Pokud by švédští studenti věděli o našich dějinách alespoň tolik, kolik my víme o jejich, určitě by to vzájemnému porozumění mezi našimi národy prospělo. Ve švédských mapách se hýřivě často používá pojmu uherské království, které vypadá zcela samostatně nejen v době ovládnutí Turky, ale i za vrcholného rozkvětu habsburské říše, pod jejíž správou se nalézalo. Polské království je rámcově vyznačeno i po trojím dělení Polska na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy formálně bylo vygumováno z mapy Evropy. Zato na mapě nově vzniklého Československa v roce 1945 zůstaly na mapách jednoho z největších švédských vydavatelských gigantů zakresleny Sudety ještě v roce 2000. Podobné chybičky se vloudily i do výkladu našich nejranějších dějin, které kladou období počátků křesťanství u nás do jedenáctého století, patrně proto, že si švédští historikové ani v nejdivočejších snech neumějí představit, že by český národ získal křesťanství skoro dvě stě let před severskými zeměmi, a nejen to, že položil v té době také základy své písemné kultury. Mnichovský diktát je vykládán jako politováníhodná souhra okolností, Nobelova cena míru Chamberlainovi jako pochopitelný dobový omyl. Zato se paní profesorka na gymnáziu rozplývala lítostí nad nešťastným osudem nacistických pohlavárů po Norimberském procesu, přinesla nám k nastudování dvacetistránkový soupis jejich posledních myšlenek, jejich fotky před a po smrti, dovedně seřazené argumenty tak, aby mohla označit Norimberský proces nikoliv za spravedlivý soud nad válečnými zločinci, nýbrž za krvavou pomstu obětí války. O koncentračních táborech se slovem nezmínila, o popravách odpůrců Hitlerovy Třetí říše také ne, o problematice holocaustu neutrousila jediné slovíčko. Když jsem ji požádala, aby to napravila, prohlásila, že nemá v našem půlročním kurzu historie A na vysvětlování těchto událostí není čas...
Copyright © 2008, Kitty AB