Miminka se nemyjou
4. 10. 2008
Miminka se nemyjou
Moje milá Beruško,
já, tvůj tatímek a tvoje setřička, jsme byli obdarováni. Stalo se to jednoho mrazivého prosincového dne roku 1998 v odpoledních hodinách ve švédském městečku Nyköping. Nespěchala jsi, dobývala jsi se na svět dlouhých patnáct hodin. Tvoje babička, ta horní, říká, že to holčičkám trvá déle proto, že se krášlí. Byla jsi opravdu nejkrásnější miminko, na to bychom mohli přísahat.
První noc jsem moc nespala. Tatínek mě přistihl, jak si tě dlouze prohlížím v tvé nemocniční postýlce - prosklená vana na vysokých ocelových nohách vybavených kolečky - a hned věděl, kolik uhodilo, zvířecí mámy svá čerstvá děťátka všelijak olizují, aby se ujistily, že jsou v pořádku, to jsem bohužel dělat nemohla, ani když mě tě sestřičky, sotva vylíhlou, obalenou tukem z mého bříška a trochou krve, položily na prsa, víš, my, lidské mámy, nejsme na olizování miminek zařízené, my je jenom držíme v rozechvělých rukách, otíráme je a omýváme pomocí mýdla a všelijakých hadříčků - a hlavně se DÍVÁME. A žasneme. A radujeme se. A sníme. A...
Náš tatínek je dobrý psycholog. Nerušil mě. Jen se díval, jak se dívám, věděl, že nastává čas, kdy bude muset on sám "odejít do ústraní", jak říkával, a představoval si v duchu svou jeskyni, do které zaleze, aby nás svými hřmotnými mužskými záležitostmi nerušil. Tvoje velká sestřička Zpěvuška se na tebe moc těšila, pomáhala mi ze všech svých čtrnáctiletých sil, čekala na tebe trpělivě mnoho hodin na nemocniční chodbě, zabořená do pestrobarevného ušáku sledovala občas televizi, když ke mně spěchali s rajským plynem nebo s jinými zajímavými pomůckami, byla vyjukaná jak poledne, ale když ses konečně vyklubala, začala ihned žárlit: "Jé, on ti bude ještě někdo říkat maminko?!" Jedno je však, milá Beruško, jisté, zamilovala si tě od prvního okamžiku, kdy ji zavolaly na porodní pokoj a ona si tě mohla pochovat.
Další pobyt v nemocnici se po tvém vylíhnutí podobal idyle. Umístili nás do nemocničního pokoje hotelového typu s širokou manželskou postelí a nočními stolky ve stylu empíru, tedy v barevné kombinaci bílozlaté, která byla doplněna tmavě modrými potahy dvou jednoduchých křesel, pro Zpěvušku byla připravena pojízdná nemocniční postel s polohovacím mechanismem, takže tvoje sestřička spala "skoro" jako doma, kde nám tatínek pořídil tři polohovací postele, vybavené horní matrací z žíní se znakem koníčka od starodávné firmy Hästens. Samozřejmostí byla lampička v okně, nemocnice vždy zářila do tmy tisíci tlumenými světly, které zvenčí tlumily strohost budovy a zevnitř vyvolávaly iluzi domova.
Po celých pět následujících dní bylo o nás v této zcela obyčejné švédské nemocnici po všech stránkách skvěle postaráno. Každý večer jsme dostali do ruky jídelníček na příští den, kde jsme si pečlivě zakroužkovali, co chceme jíst a kde to chceme jíst, zda si přejeme jídlo až na pokoj, do televizního koutku nebo se laskavě odebereme do jídelny. Každý oběd obsahoval tři varianty, jedna z nich vždy vegetariánská, asi znali našeho tatínka, večeře nabízela „pouze“ dvě možnosti. A snídaně? Ta byla prostě božská... Od osmi do devíti hodin jsme si mohli všichni nacpat bříška jogurtem, kyselým mlékem - jednou jsem si ho v roztržitosti nalila do kafe místo obyčejného mléka - švestkami v různých podobách, nejlepší byly jen tak vypeckované, zavařené do podoby blemtavé hmoty, nesmírně chutné, byly servírovány s ohledem na maminky trpící po porodu zácpou; různými druhy chlebů od nejtmavšího žitného až po ten nejsvětlejší, po ruce byl též opékač topinek, kterým jsme si mohli sami posloužit, vločkami s příchutí i bez, kukuřičnými lupínky, vynikající marmeládou z pomerančů, čajem, kávou a výbornými přírodními džusy. Snad ti to, milá Beruško, stačí, aby sis udělala obrázek o úrovni běžného porodního oddělení okresního formátu v blahobytné švédské společnosti, takové snídaně jsme neměli ani na svatební cestě na Krétu se společností pana Fischera.
Lékařská péče. Po našem příjezdu, v průběhu porodu a v následujících dnech, se nám chodila představit každá nová směna sester a lékařů, pokud jsme ještě neměli tu čest se s nimi setkat. Představování je ve Švédsku velice obřadná událost s přesným rituálem, nesmí chybět pevný stisk ruky, jednou potřást a dost, pro nechápavce a nedovtipy následuje mírné odstrčení, jakýsi odskok podávané ruky, rukama používanýma místo tykadel si lidé říkají víc než slovy, už jsem si tě očichal a schválil, teď mě nech jít mojí cestou, stisk ruky doprovází vždy pohled zpříma do očí, jakoby se ten rituál Švédi učili ve škole, ani podle stisku se neprojeví povaha, snad jen nadřazenost těch, kdo podávají svoji ruku z výšky, při představování se užívá většinou jen křestní jméno, příjmení se schovává na zvláštní příležitosti.
Co bylo pro mne zároveň úžasné i skličující, že já jsem si jejich jména nezapamatovala, oni moje ano a také ho používali. Říkali mi: "Evo, ty se musíš“- ve Švédsku si totiž skoro všichni tykají, vyká se jen panu králi a členům královské rodiny - „rozhodnout, co bude pro tebe a tvé děťátko nejlepší." A všichni znali bez jediného nahlédnutí do jakéhokoli papíru náš stav, naše problémy i úspěchy, odborně se tomu říká anamnéza, ale švédští lékaři a sestry musí mluvit bez cizích slov, tedy tak, abychom jim my, jejich pacienti, rozuměli. A tak tomu jistě budeš rozumět i ty, moje milá Beruško...
Náš rozhovor za pomoci tatínkova překladu vypadal asi takto:
Lékař, který má hlavní odpovědnost, ale většinu odborných zásahů nechává na sestrách: "Ahoj, jmenuji se Hans, budu se teď o tebe a tvé děťátko starat. Vím, že máš velké bolesti. Přesto, žes nechtěla lokální umrtvení, já osobně bych ho doporučil. Máme tady na to lékařku - specialistku. Jmenuje se Ylva a myslím, že ti její zásah velmi pomůže."
Já: "A neublíží to mému děťátku? Mám o něj strach."
Lékař: "Může zpomalit průběh porodu, i miminko bude trochu línější při dobývání na svět. Ale pomůže ti to od té největší bolesti."
Já: "Abych to nějak nezkazila jen proto, že už tu bolest nemůžu vydržet..."
Lékař: "Když bude pro tebe porod traumatem, bude jím i pro miminko. A to určitě nechceš..."
Já: "Tak tedy zavolejte tu vaši specialistku..."
Ještě k sestřičkám. Jsou vstřícné, soucitné, pracovité a milé, zajišťují celý průběh porodu, poskytují důležité rady maminkám před porodem i po něm, na závěr šijí, ne příliš často, chtějí, aby vše probíhalo přirozeně, raději bez nástřihu, utěšují, hladí doslova i dobrým slovem, otírají zpocené čelo a radují se s maminkou. Jedna sestřička, malá pohledná blondýnka, však jsme si ji také vyfotili, která se o mě několik hodin starala, zůstala i po skončené službě, aby mohla být u toho, až se narodíš. S lítostí jsem vzpomínala na nepřátelské prostředí nemocnice v Karlových Varech, kde se v roce 1985 narodila tvoje sestřička Zpěvuška, jak neosobní bylo chování zdejšího zdravotnického personálu, porod byl odbyt jako nudná součást pásové výroby nepotřebného stroje, běda, když jsem nedělala přesně, co mi bylo nakázáno, křikem jsem se v jejich očích pasovala na hysterku, kterou chladně zpohlavkovaly, cévkování na chodbě před zraky všech bylo tím nejmenším zlem, sestry se mi mstily za to, že jako prvorodička jsem neuměla pořádně dýchat a správně tlačit. Radost a štěstí z čerstvě narozeného mláďátka se klepaly v koutku pod skelným zrakem sester, jejichž lidství by se vešlo do zrnka písku a jejichž přesvědčení o vlastní dokonalosti nabylo za léta „služby“ obludných rozměrů. Slyšela jsem, že se poměry v karlovarské porodnici zlepšily a pevně v to doufám kvůli všem budoucím maminkám, věřím, že jejich miminka vstoupí do světa branou utkanou z pavučiny vzájemného pochopení, soucitu a lásky.
Když ses konečně vyklubala na tento svět za pomoci "zvonečku", odborně se tomu říká vakuová pumpa, to už nám oběma musel pomoci pan doktor Vesterberg, a já s tatínkem jsme si mohli vydechnout, že už je to za námi, zavolaly setřičky okamžitě Zpěvušku a přivezly nám na náš oranžový porodní pokoj pohoštění. Servírovalo se na stříbře, ve vysokých šampuskách bublal jablečný džus, na talířcích jsme měli chlebíčky a výzdoba byla v barvě růžové.
Přemohlo mě to a plakala jsem. Říkala jsem tatínkovi: Jestli je Bůh, tak je určitě tady a má radost se všemi rozbolavělými maminkami, rozechvělými tatínky a jejich sotva se vylíhnuvšími děťátky. Ze všeho nejvíc se Bůh jistě raduje z obětavých sestřiček a lékařů, kteří svým přístupem způsobují, že každé nové narození je zázrak, každý nový človíček je nadšeně vítán, každá maminka si v těch těžkých hodinách připadá jedinečná a statečná, ať už je skutečnost jakákoli. A té slávy, když je po všem! My, co jsme své ratolesti hrdě vozili po chodbě, jsme poznali podle barvy servírovací soupravy, že se PRÁVĚ TEĎ narodil další chlapeček podle barvy modré nebo holčička podle barvy růžové. A pak sestřička slavnostně zapíchla na nástěnku do textilního kalendáře špendlík s červenou nebo modrou hlavičkou. Tvůj špendlíček, milá Beruško, se obzvlášť vydařil...
Těšila jsem se, jak z tebe co nejdříve smyju všechny pozůstatky porodu, hlavně tuk jsi měla ve všech záhybech své jemňoučké kůže a vlásky ti vyztužil na "pankáče", trošku jsi tím tukem "čmuděla", měli jsme všichni dojem, že cítíme uzeného lososa, kterým jsem se v těhotenství doslova cpala... Hned první den jsem se při vizitě pídila po možnosti koupání, pevně věříc, že je to pro tebe to nejlepší. Pan doktor se usmál a řekl: "Miminka se příliš nemyjou, nedělá jim to dobře. Buď ráda, maminko, že má na sobě tvůj tuk, který tvoji malou holčičku chrání. A až přijdeš domů, moc to s koupáním nepřeháněj, nejvýše jednou za týden..."
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář