Rok jedna
Tak, a ještě jeden chleba, tlustě namazat, co k tomu? Pivo bude nejlepší, to dobře umrtvuje. Další chleba už nezvládnu, asi bych praskla. Konečně se dostavil. Pocit naplnění, zdánlivé pohody, přechodného klidu. Opevňuji se proti životu. Stavím obranné valy z tuku. Zapouzdřuji se, zacementovávám své city jídlem. Dělám mrtvého brouka, ať mi dají všichni svátek. Ležím blaženě na kanapi, asi si pustím nějakou starou českou veselohru, třeba „Jen ho nechte, ať se bojí“ nebo „Světáci“, unaveně budu sledovat obehraná témata na skvělé herecké úrovni, moje duše se bude přesyceně houpat na vlnách šestákového humoru českých recesistů. Jen si nepřipouštět, co se děje. Ucpat skulinky v obranném valu proti strachu. Strachu ze samoty. Strachu ze světa. Ze sebe. Usínám. Do duše se vkrádá kýžená tma. Čísi ruka poodhrne těžký závěs.
Přede mnou se odvíjí biograf vzpomínek posledních deseti let. Přenesla jsem se v prostoru o tisíc pět set kilometrů ve směru kompasové střelky. Toho osudového listopadového dne roku 1998 letím s dvanáctiletou dcerkou Zpěvuškou v letadle společnosti OK nad neznámou zemí losů, rysů a vlků, nad koňskými farmami osamoceně rozstříknutými po opuštěných stráních, nad mořem dírkovaným otlučenými rybářskými bárkami, bujně tepající města, tavící kotlíky naší civilizace, jsou seshora vidět asi tak často jako v Čechách slavíci. Ocitám se na jiné planetě, přestože let z Prahy na stockholmské letiště Arlandu trvá jen hodinu a tři čtvrtě. Jdu za svým Basistou, nenápadným nosatým psychiatrem, spálila jsem za sebou mosty. Ostrým řezem jsem se oddělila od minulého života, rodičů, přátel, od svého domova i od své mateřštiny. Kamarádka mi vynadala: „Co brečíš, víš co bych za to dala já, kdybych odtud mohla vypadnout? Tak nebuď sebelítostivka a vzmuž se!“ Posbírám tedy zbytky své odvahy, všechny smysly mám zbystřené, ručička ukazatele emocí trhá rekordy. Vyhlížím ranvej s podvědomou představou zastavěného a obydleného prostoru, vždyť evropská letiště se přetahují o místo s vilovými čtvrtěmi, veletržními objekty, hotely, na letištní pozemky většinou navazuje kultivovaná zemědělská půda. Pode mnou sviští vítr a sněhové vločky tančí v divokém chaosu, je začátek listopadu a právě začíná nelítostná severská zima. Krajina připomíná náhle sibiřskou tundru, olysalé kopce střídají neuspořádané chomáče stromů - a my zničehonic uprostřed té pustiny přistáváme. Asi jsme omylem přeletěli Švédsko a snášíme se k bájné zemi eskymáků! Pilotní navigace selhala a já teď budu cestovat ke svému Basistovi zpátky po ledové kře. Ještěže vím, co je to driftování...
Celník okorunkované monarchie sedí v zasklené kukani tak, aby shlížel shora na svoji oběť, dolní rám jeho okénka mi sahá lehce pod bradu, což jenom podtrhuje moje pocity méněcennosti, nicotnosti a jakési směšné, protože neopodstatněné provinilosti. V duchu si opakuji: Jsem plnoprávný občan České republiky, která je už jednou nohou v Evropské unii, toto přede mnou není zelený příslušník komunistického cechu celnického, ale úředník svobodného demokratického státu, jsem plnoprávný občan České...
Celník důležitě listuje mým zeleným českým pasem a se zdviženým obočím se podivuje: „Vy nemáte zpáteční letenku?“ Ptá se švédsky, když mu nerozumím, přepne na angličtinu. Ještě že jsem se asi desetkrát začínala učit anglicky, mohu mu odpovědět lámanou angličtinou: „Vdala jsem se za muže, který má švédské občanství, žije ve Švédsku mnoho let a já i moje dcera tu chceme žít s ním. Vždyť vidíte v pase naše povolení k pobytu vyřízené přes švédské velvyslanectví.“ „ To by mohl říct každý!“ odfrkne si úředník odtažitě a já si připadám jako na hranicích bývalého socialistického Československa, jako prašivý výpotek socialistického tábora neslušně vykukující zpoza železné opony. Asi tu přede mnou stálo mnoho žadatelek o azyl, které využívaly možnosti provdat se za švédského občana, aby mohly zůstat v této blahobytné skandinávské zemi, ani já nevypadám za sklem celnice jinak, moje bohaté dlouhé černé vlasy jsou podezřelým dovozním artiklem, zdá se, že nejsem hodna té cti trvale pobývat v celníkově monarchistické vlasti. Pachuť po této proceduře se mi ještě dlouho vrací jako špatně strávený vánoční salát.
První cesta z letiště domů navátým sněhem je dobrodružná a pro můj další pobyt v této syrové, osamělé zemi symbolická. Po dálnici jedeme pouze my, cestou potkáme v průběhu tří hodin asi dvě auta, na silnici okresního formátu si prorážíme cestu v hluboké černobílé nevlídné samotě. Míjíme světýlka zavěšená v oknech staveních jako nepatrné majáky v moři tmy, stavení řídce rozhozená v nekonečném prostoru, clonou sněhového běsnění na mě dýchá bezútěšnost a divokost švédské krajiny, jako rukavice hozená mi do tváře, žaludek se mi svírá strachy, nový tvoreček ve mně kope jako Josef Bican v nejlepší formě, od krajnice se na mě potměšile šklebí tmavá ústa lesů. Z jedné vedlejší silnice se musíme vrátit na hlavní tah, neboť jsme toho dne patrně první, kdo chce projet, a na přední nápravě nám zjevně chybějí pomocné bagrovací ruce sněžného pluhu.
Můj Basista vše přijímá s klidem Angličana, vlastně Švéda, vždyť není žádný nováček, pobývá ve Švédsku už čtrnáct let. Vystrašený vnitřní hlas mě varuje, na to si budeš muset zvyknout, to je tu normální, ne špatné nebo dobré, prostě normální, bez znamínka plus nebo mínus. Samota, prázdno, vylidněnost, opuštěnost a další synonyma osamělosti nejsou v této zemi zápornými hodnotami, v nich se totiž usebírá divoká nezávislá švédská duše, která v lidském obklíčení trpí, všelijak se kroutí a deformuje, teprve v otevřeném volném prostoru se švédská duše zhluboka nadechne, nachází sama sebe a vrací se ke své podstatě. Oproti českým sto třiceti obyvatelům na kilometr čtvereční tu žije na stejně vymezeném prostoru pouze dvacet tři Švédů, jakoby prostor této plošné míry nakynul, zbytněl a zmohutněl, do daleka se táhnou lesy plné borůvčí, hub a divoké zvěře, za obzorem ze ztrácejí lány polí a luk, pastviny s blahobytně přežvykujícími stády, jezera podobná mořím, stopy člověka směrem k severu řídnou, tam je hustota jeden obyvatel na kilometr čtvereční. Jsem tvor společenský a v duchu blahořečím Basistovi, že se neusadil ve společnosti medvědů a vlků na nehostinném severu, kam se z jižních a středních částí Švédska přepravují domorodci letecky, ale ve třicetitisícovém Stenholmu, pouhých sto třicet kilometrů od Stockholmu. Tmavá okna našeho domku mi kuráže nedodávají, zařeknu se, že je také co nejdřív polidštím okenními lampičkami, jak to mají všichni sousedé. Uvnitř mě vítají krabice, které jsem sama před několika týdny pečlivě naplnila hmotnými střípky svého dosavadního života a které celník oblepil lepenkou s nápisem procleno, případně křehké, neklopit. I já a moje ustrašená dušička bychom potřebovaly nápis křehké, neklopit, bohužel nejsme uvedeny na seznamu procleníhodných věcí.
Pár dní po našem nastěhování si uvědomuji, že kolem mne je něco jinak, pátrám, co mi chybí nebo přebývá. Ticho. TICHO. Chce se mi strašlivě zařvat, narušit tu neslyšnou strnulost, která se rozprostírá vůkol, kam až ucho doslechne. Já, která jsem bydlela deset let v Praze v hustě zabydlené oblasti Královských Vinohrad, kde jsem usínala na podušce z nekonečných zvuků velkoměsta, já, která jsem strávila dětství v centru Karlových Varů, kde mě uspávalo skřípění brzd městských autobusů, houkání netrpělivých klaksonů a pravidelné mručení projíždějících aut, bydlím teď ve vilové čtvrti na okraji města, které je sice považováno za průmyslové centrum, avšak nad ránem polehávají v lesíku za domem srnky, oždibují křehké olysalé výhonky dřímajících bříz, na rozeklané dvojkmenné borovici se honí veverky, v noci tu hopkají zajíci, dva se objevují pravidelně kolem půlnoci a okusují naše jabloně k nelibosti Basisty, zahání je pokaženými cédéčky visícími na šňůrce ve větvích, jejich neustálé mihotání udržuje žravé vetřelce v bezpečné vzdálenosti, na silnici se zjevují mladí jeleni se sotva vypučenými parůžky, asi pětičlenné stádo kráčívá pomalu, beze strachu a majestátně za svým vůdcem, chybí jim jen odrazová světla k dokonalému zapojení se do švédské reality. Třeskuté ticho, mnohdy až hmatatelné, tápu v něm jako v husté mlze, sama na celém světě, jako osamělý lyžař ve sněhové vánici kroužící do zemdlení kolem útulně zapušené hospůdky s nametenými upovídanými hosty, moje kosti ohlodají neurvalé kafky a hádavé straky těsně před prahem lidského obydlí, hola, kde jste kdo? Mohla bych ticho prodávat, kdo má zájem, v dnešní uspěchané době je čím dál vzácnější... Díky Bohu, to naše ticho je přece jen čas od času z dálky narušováno dusající morseovkou projíždějícího regionálního vlaku společnosti Link nebo chrčivým staccatem rychlovlaku X2000.
Roku 1998 je zima sveřepá, mrazivá a plná sněhu. Prvním překvapením pro mě jsou cyklisté bez čepic a rukavic, vyrážející v hlubokém sněhu a mrazu za svými každodenními povinnostmi. Chápu, že nepřízeň počasí je ve Švédsku něco, čeho si nesmíme všímat, abychom nebyli ocejchováni za změkčilce, tento postoj si osvojili i cizinci, potkávám v mrazivé sněhové chumelenici naše spoluobčany černé pleti brázdící na vysloužilých kolech město, přestože v jejich domovině je sníh stejně vzácný jako v Čechách kolibřík. Nepatrný rozdíl je v tom, že černošské maminky oblékají své děti mnohem důkladněji než švédské, snad s podvědomou myšlenkou na apokalypsu, také já podobně jako maminky z Eritrey nebo ze Somálska každý den pečlivě kontroluji dostatečnost oblečení dcerky, v případě nouze navrhuji další vrstvy a při setkání se švédskými maminkami, jejichž vcítění se do dětské duše zbytnělo vlivem severského klimatu do tvrdosti křemene, se vyrovnávám s vlastní směšností. Maličké švédské děti se batolí bez rukavic, kdykoliv se ocitnou uvnitř, hned jim matky sundavají botičky i ponožky a ta nebožátka běhají bosky, nožičky načervenalé zimou, u nosu soplíky, zatímco dospělí chodí rozvážně v ponožkách nebo dokonce v botech. Možná je to jen takové tradiční švédské výběrové řízení, kdo vydrží, přežije.
Švédský přístup k zimě by se dal nazvat nonšalantně přehlíživým a laskavě shovívavým, v paměti generací je jistě zakódován obraz kruté, šedivě bílé královny Zimy, kdy bídný, okleštěný, k uzoufání vyprahlý a sotva dýchající život musel pokračovat dál děj se co děj, smrtící dotek krajkového rukávu chladné vládkyně přežili jen ti nejotužilejší, ani doma se dnes Švédi příliš nerozmazlují teplem, dvacet stupňů je příliš, osmnáct je akorát, musela jsem si zvyknout se na návštěvy řádně oblékat, teplé spodní prádlo mě vždy nepříjemně zakulatilo, ale zato jsem nedostala rýmu. Mé spoluobčany dokáže rozhodit teplá zima, tomu se brání každičká buňka švédského těla nastaveného na boj s chladem, snad jim chybí pravidelné otužování mrazem, kdy rtuť teploměru hrozivě klesá k absolutnu. U nedalekého jezera na přírodním koupališti Syttersta, uvelebeném v hlubokých borovicových lesích, objevujeme malou saunu, jednoduchou prkennou boudu se základním, velmi zastaralým vybavením, voní a praská v ní dřevo vyschlé pravidelným sálavým teplem. O sobotách se tu schází parta kosmatých Švédů a Švédek v nejlepším věku, průměr činí asi tak šedesát pět let, a ohromně se baví tím, kolik toho vydrží, polejí rozžhavěná kamna v sauně vodou a místností vyrazí vzduch horký tak, že se zalykám, smějí se tomu huhňavými vikingskými barytony, házejí se vzájemně do jezera pokrytého tenounkou ledovou krustou, vždycky to nejdřív malounko křupne, jako když praskne sto malinkých kůstek, a pak následuje vítězný řev dotyčného. A tak i já, zimomřivka a teplomilka, svlažím své horké vysauněné tělo v ledové, křišťálově čisté vodě a z nebe mi k tomu blahopřeje vypasený měsíc, za odměnu mi vrhne na hladinu pokrytou ledovými střípky svůj vlastní roztřesený obraz. Sníh křupe pod nohama jako rozsypaný cukr krystal, když běžím bosky po padesátimetrovém molu k žebříku, po němž spouštíme do vody své rozpařené tělesné schránky, kolem nás to syčí a prská, jako když kovář chladí ve vodě železo rozpálené v kovářské výhni, a já si připadám mimořádně zdatně a velmi švédsky.
Kolem Stenholmu se rozprostírá několik ohromných jezer, jedno Lipno vedle druhého, napříč jimi vede v létě devadesátikilometrová vodní cesta pro vodáky s kanoemi a vypracovanými svaly, vždyť musí pádlovat celou dobu, bojovat o každičký metr chladné vodní plochy, voda v jezerech je stojatá, což znamená, že nese loď ve směru větru, tedy většinou na opačnou stranu než potřebujeme, odměnou je nám les hluboký jako oči cikánské krásky, na břehu chatka s připraveným dřívím, vytí toulavých vlků, zvědavé losí mládě ožužlávající křoviny a roje komárů. Ta spousta vody v našich jezerech zmrzne v zimě roku 1998 tak, že se na nich bruslí, jezdí na běžkách, na kolech nebo dokonce v autech, místo kolem dokola celého jezera se používá nábližka rovnou přes jezero. Vybaveni pro všechny případy záchrannou vestou prošlapávají lidé hustou pavučinu nové dopravní sítě. Jednou jsem viděla mladý pár přejíždět po ledu i s kočárkem, kola kočárku hopsala přes ledové výmoly, až mimino nadskakovalo, určitě si přitom mnulo ručky, jak dobře jej rodiče připravují na vikingskou životní realitu.
I my si vychutnáváme ledové nadělení. Bruslíme na něm, když si jej předtím sami umeteme, lyžujeme na běžkách ve vyježděných stopách, které před námi vykroužil šílený běžkař, jeho rozmazaná silueta kmitá kolem nás v pravidelných elipsovitých oběžnicích, jen naše hůlky ne a ne se pořádně zapíchnout, jejich hroty se po ledovém povrchu smekají. Později jsme zjistili, že švédské hůlky jsou na jízdu po ledu vybaveny podstatně lépe než české, jakýmsi hrotem se zpětným háčkem připomínajícím rybářské náčiní, hrot se zakousne do ledu, poskytne očekávanou oporu a po menším boji se od ledu oddělí, aby se mohl zapíchnout o kousek dál. Můj běžkařský styl aplikovaný na švédská zamrzlá jezera připomíná zraněného ptáka rosomáka, neboť české hůlky podkluzují, neposkytujíce očekávanou jistotu, a já se pokouším předstírat, že se vznáším jako pírko proti všem zákonům gravitace, že vážím jen pár kilo, což mi neprojde, a tak se kymácivě a neelegantně sunu vpřed v jakýchsi pravidelných záchvěvech entuziazmu a síly. Lyžování na ledu mi učaruje, kolkolem panenský sníh a na něm v mihotavých krystalkách uvězněné sluneční paprsky, milióny duhových prasátek bodají do očí a způsobují osvobozující slepotu, překračuji hranice svého těla a rozprostírám se po třpytné běloskvoucí pláni, průzračný vzduch mě očišťuje v náhlé katarzi, pociťuji nezkalené štěstí, rackové krákoravě přizvukují, jejich černobílá těla pářou vzduch jako lesklé žiletky neviditelný štůček nebeské látky v rukách podařených krejčích v Císařových nových šatech, v dálce chytá rybář ryby...
Pocit nadpozemské radosti zmizel. Rybáři smí v zimě chytat ryby? Seveřanský způsob lovení ryb v zimě mě ohromil. Rybáři bez špetky soucitu využívají rybí touhy po čerstvém vzduchu, vyvrtají díru do ledu, speciální vrták lze koupit v každém rybářství, na kraťoučký asi čtyřiceticentimetrový prut navnadí živou rybku nebo jinou rybí lahůdku, vhodí do díry, popíjejí čaj nebo něco ostřejšího z termosky a čekají. Pokud se na jednom místě nenahromadí mnoho rybářů, tahají ryby lačné vzduchu jako králíky z kouzelníkova klobouku. Duchové ulovených ryb určitě chodí v noci takové „rybáře“ strašit. Připomíná mi to lososí jatka, která organizují medvědi a někteří lidé v obdobích velkých tahů těchto nešťastných stříbrnošupinatých ryb, jejichž pradávný pud zachování rodu utlumí na čas pud sebezáchovy a vede je přímo do náruče nenasytných chlupáčů a takzvaných rybářů.
„Jestli se tomuhle říká rybaření, tak já jsem čínský bůh Srandy,“ řekl můj tatínek, rybář každým coulem, pro kterého byla paní Ryba vždycky důstojný partner, nad nímž se muselo vyzrát chytrostí, lstivostí, trpělivostí, skvělým vercajkem a alespoň kapičkou štěstí, zvláště při odchytu ostražitého bolena, dravé štiky nebo nevyzpytatelného úhoře. Tatínek vlastnil celý arzenál speciálních pomůcek, které jsem mu kupovala v království rybářů „U Petra“ v Dlouhé ulici v Praze, pan Vitásek tam absolutisticky kraloval nad sto a jedním druhem rybářských prutů, navijáků, šňůr a bílých masových červů, nad neuvěřitelnými tvary umělých návnad, s peříčky nebo korálky, pozlacené s perletí, kovové s červenými tečkami, neboť červená přitahuje ryby, snad si myslí, že je to krev unikajícího života z nějaké rybí mňamky, avšak ouha, umělé rybičky v sobě schovávají háky se zpětnými háčky bez možnosti uniknout. Ryba ulovená s fištronem má pak v rybím nebi výsostné postavení a stává se rybím potentátem, svatou rybou. Tatínek rád třpytkoval a muškařil, sám si vázal mouchy, dvě hodiny mu trvalo vyrobit jeden kus, seděl zkroucený u malého svěráčku, silné brýle přichycené gumičkou, jeho jinak nemotorné prsty poletovaly jako motýli kolem nektaru, hbitě obtáčely nitě kolem peříček a napomáhaly mysteriu stvoření mouchy, vždy při tom vymýšlel tisícero způsobů dobytí rybího království. Jeho snem bylo zachytat si v divoké severské přírodě, celý život si svůj sen hýčkal a pěstoval, obohacoval jej o nové poznatky a představy, četl mnohokrát Třicet let na zlatém severu od Eskymo Welzla, za krkem mu přitom funěl medvěd, kolem se rozléhalo vytí hladových vlků a těla ryb s diamantovými šupinami se šplouchala uvězněná v jeho podběráku, viděl se, jak zvítězí nad těmi švédskými rybářskými nedouky a splatí jim utrpení našinců ve třicetileté válce, ukradené poklady Rudolfovy sbírky i mnohé hokejové porážky. Když pak tatínek za mnou po dlouhé a těžké nemoci do Švédska opravdu přijel, jeho sen letěl s ním, tatínek na invalidním vozíčku dojel až k jezerům Tisnaren a Hjälmaren a tam se jeho sen polekal, že se stane skutečností, tatínek nesnesl, že nestojí na břehu těch nedobytných severských jezer hrdě rozkročen jako král rybářů, obrátil se zády k té chladné severské jezerní hladině, aby ryby neviděly jeho porážku a slzy. Balíme nádobíčko, Švédům to bude muset nandat někdo jiný...
Copyright © 2008, Kitty AB