Ahoj, babočko
Ahoj, babočko
Švédsko je země nejen velká, ale většinou i studená a větrná. Skandinávské klima ovlivňuje vztahy pracovní i soukromé. Pokrývá je neviditelná ledová krusta, kterou nejsilněji vnímám při svých návratech z Čech. Někdy ve zvlášť teplém létě na chvíli roztaje. To pak Švédi odhodí masku „Mouchysněztesimně“ a stanou se z nich báječní a zábavní společníci, sršící vtipem a veselím.
Většinou poznám hned na švédském letišti Arlandě jaké bylo ve Švédsku léto. Když jsou Švédi nezvykle vlídní a usměvaví, pak se sluníčko pochlapilo a svítilo ostošest. Jindy však vnímám zapšklé pohledy cestujících, chladný tón prodavače v místní kafetérii, nevlídný hlas řidiče autobusu – a jsem doma: slunce si vzalo v létě ve Švédsku dovolenou. Tohle léto tomu tak bylo. Vraceli jsme se z českého domova do švédského domova – ano, my jsme totiž dvojdomovci – a vlakem se neslo napjaté ticho občas přerušené unaveným, nezúčastněným hlasem volajícího. Všichni se zdáli být unavení, bez energie, jaksi tápající. Jeden spolucestující se nepřítomně dohadoval s kýmsi na druhém konci mobilního telefonu a pak na celý vagon pronesl: „Vždyť letos v létě bylo jen pět opravdu slunečných dní!“ Aha, pochopila jsem, tak to tedy je. Litovala jsem své švédské spoluobčany a zároveň se někde hluboko uvnitř hřála o teplo českého léta, letos opravdu mimořádného.
Těšila jsem se na setkání s vnoučkem Honzíkem, který trávil celý měsíc se svými rodiči v našem švédském domku ve Stenholmu. Oč jsou moje setkání s ním řidší, o to jsou vřelejší. Máme se rádi a pášeme spolu různá alotria. Když jsme dorazili domů, skočil na mě, zaryl mi prsty do tváře (to bylo místo vřelého objetí), vlepil mi pusu tak silně, až mi na tváři zůstal flek, a prohlásil: „Jdem si číst!“ Jsem specialistkou na příběhy Čtyřlístku, které naše rodina už třicet let sbírá. Ale umím předčítat cokoli a velmi si to s Honzíkem užívám.
Tenkrát měl období zkoumání vesmíru a všeho, co létá. Prohlíželi jsme si knihu o historii létání. Říkám: „Podívej, lidé se chtěli odjakživa naučit létat. Tady to vidíš. Jako ptáci, jako motýli, jako...“ Najednou se Honzík zamyslel, nakrčil čelo a s upřeným pohledem na motýla v knize prohlásil: „Ty jsi babička – babočka...“ „Myslíš jako že pořád někde poletuju?“ smála jsem se. „Ne, ty máš taky takový vzorek na tvých zázračných šatech. Babočkooo,“ vychutnával si nové oslovení, „vem si je na sebe... prosím...“ Tak jo, zvedla jsem se a šla je hledat. Abyste rozuměli, zázračné šaty jsou báječné tím, že sahají až na zem, ale jejich sukně je dost široká třeba i pro pět Honzíků. Proč? No přece aby se pod ni schovali, to dá rozum. Když jsme přišla v zázračných šatech, Honzík slastně probíhal pod rozložitou sukní, dovnitř a ven, a přitom opakoval: „Babička – babočka – babička – babočka – babička...“
Jindy jsme spolu šli věšet prádlo. Honzík se usadil pod venkovní sušák a – „Babočko,“ – nové oslovení se rychle ujalo – „udělej mi domeček.“ Tak jsem věšela prostěradla na všechny čtyři světové strany, aby měl stěny domečku. Z koše na prádlo se obratem ruky stala králíkárna. „No jó,“ mudroval s obličejíkem k obloze, „ale chybí tomu střecha.“ V koši už mi zbývaly jen dědovy trenky. „Uděláme jen malý přístřešek, víš,“ zachraňuju situaci. Moc spokojený s výsledkem není. „Víš co, budeš jako na číhadle, tam je střecha malá, a přesto musí lovcům stačit,“ snažím se. „A co budu lovit?“ Spojila jsem několik kolíčků dohromady: „No přece hady!“ Žene se po něm ručkou. „Počkej, opatrně,“ varuju ho, „budeš potřebovat vidlici na hady! Hady nemůžeš chytat holou rukou. Co kdyby had byl nenaladěný nebo hladový a kousl tě?“ Honzík to uznal. Jdeme tedy hledat vidlici. Nakonec nám poslouží uschlá větev plané višně. A už se plížíme ke kolíčkovému hadovi, který zlověstně syčí. Honzík ho chytí vidlicí za hlavičkou: „Máááám!!! Podívej, babočko, on mě chce sežrat...!“
Byli jsme spolu nakupovat. Naše nákupní centrum ICA Maxi je vybaveno nákupními vozíky, které mají vpředu malé autíčko s volantem. Honzík brzy pochopil, že volant nefunguje, jak by měl. Zařídil si to tedy jinak: „Babočko, teď doleva, pak rovně, pak doprava.... neee, kolem špaget neee, jsem řek'.“ Řítila jsem se obchoďákem podle pokynů svéhlavého řidiče a neodvratně jsem míjela všechny důležité stanice: Lantgoda (chléb), Bregott (hodně másla a trošku margarínu z řepkového oleje), Crem fraesch (kysaná smetana), Marsan (vanilkový krém). Švédi se na nás uculovali a díky Honzíkovi na chvíli zapomněli i na studené léto. I přes jazykovou bariéru pochopili, kdo z nás dvou je tady šéfem, a dobře se bavili na můj účet. Pak jsem se vzepřela: „Poslouchejte, pane řidiči, jestli nekoupím tu šlehačku, tak nebude štrůdl...“
Štrůdl nakonec byl a skvělý a Honzík pomáhal, až se z něj kouřilo. Vzal si na to svoji novou zástěrku a la mistr Sapík. Maminka mu ji ušila z dědovy košile, já jsem na ni vyšila jeho iciciály HD. Seděl mi přitom na klíně a fascinovaně sledoval můj obstarožní elektrický šicí stroj z bývalé NDR: „Drrrrr....Babočko, to je jako motorový člun....drrrrr. Kam pojedem...?“
Objevuju s Honzíkem klukovský svět. Je úplně jiný než ten náš, holčičí. Je fascinován technikou. Cokoliv drnčí, hučí, bručí, houká, klepe, syčí... prostě vydává nějaké pravidelné zvuky, je předmětem jeho nadšeného zájmu. Je to absolutní a nepředstírané, přirozené stejně jako dýchání. Koupila jsem mu v supermarketu malý vojenský tryskáč. Oči se mu zakulatily obdivem, držel hračku posvátně v natažené ruce a běhal s ní přede mnou ze strany na stranu. Pak přišel na to, že může u tryskáče „jako“ zapnout motor. Hned na místě jsme to museli vyzkoušet. Nejdřív letěl tryskáč. Pak následoval pilot – Honzík. Pak jediný pasažér – já. Všichni jsme se všelijak nakláněli, podle toho, jak tryskáč dělal výkruty a přemety. To už Švédi nevydrželi a chechtali se nahlas. Letní splín je zcela zapomenut, veselí je všeobecné. No, musím uznat, byl to pohled pro bohy! Honzík nekouká napravo ani nalevo. „Babočkooo, přistáváme. Vem si žvejkačku, aby tě nebolela ouška...“ Poslušně „jako“ přežvykuju a chystám se na přistání... Bylo měkké, vrazili jsme jen do regálu s toaletními papíry, které se rozprskly po podlaze jako sněhové koule.
Po týdnu musel Honzík s rodiči odjet do Čech. Čeká na něj první velká životní zkouška. Začne chodit pravidelně do školky. Nesla jsem ho k vlaku, rodiče se starali o zavazadla. Měl o mě důvěřivě opřenou hlavičku, sálalo z něj teplo jako z přenosných kamínek. Na kratičký okamžik se mi nechce ho předat do náruče maminky. Kdoví, kdy se zase uvidíme. Vždyť bydlíme každý v jiné zemi. Ale on sám se bojí, abych ho u sebe nezapomněla a natahuje se do mámina náručí. Pak se bleskurychle otočí a mává mi.
Volá něco, aby překřičel vlak. Moc nerozumím. Pak mi to dojde, když ke mně dolehnou útržky slov: „Ahooooj... babočkoooo!“ Zamávám mu a otočím se, aby neviděl, jak se mi po tvářích koulí slzy. Pak vykročím zpět, do svého světa, kde nejsou ani babočky, ani malí neposední chlapečkové, kteří tak rádi lítají...
© Kitty AB
mávám z Varů
(Lenka, 2. 11. 2012 21:27)