Dopis tatínkovi
je to zvláštní, že nejsi. Tolikrát jsem si to jako malá holka představovala, jaké to bude, až nebudeš, bála jsem se toho, počítala jsem, o kolik jsi starší než maminka a přepočítávala jsem, kolik ti bude, až mně bude třeba třicet pět, zda ještě bude reálné, abys žil, abys mě měl rád, abys mě sledoval a podporoval, někdy taky kritizoval a nedůvěřoval, jaks to uměl jenom ty. Když se tak hrabu ve svých vzpomínkách, hodně věcí jsem dělala jen proto, abych ti dokázala, že jsem dobrá, jinými slovy chytrá, hezká, pracovitá, prostě tvoje skvělá dcera. Styděla jsem před tebou daleko víc než před maminkou, když se mi nedařilo v matematice, když mě odborná komise vyhodila od státních zkoušek, když jsem se rozvedla s prvním mužem. Těžce jsi nesl moje neúspěchy, skoro jako bys to byl ty, kdo selhal. Zato když jsem obstála, všechny moje úspěchy jsi vnímal jako životadárnou vodu na svou citlivou duši, nikdo mi neuměl tak vyjádřit podporu a uznání jako ty, jen jsem si uvnitř vrněla blahem, když jsi pochválil moje oblečení, všechno ve mně zpívalo, když jsi byl na mých dvou promocích, oči červené dojetím, vyšňořený pán v nejlepších letech hrdý na svoji dceru, ten obraz uchovávám v paměti jako cennou relikvii. Na mé druhé svatbě jsi bohužel chyběl, bojoval jsi v té době o bytí a nebytí na nemocniční posteli, když jsem přišla za tebou do nemocnice na oddělení JIP, vnímal jsi nás, ale neviděl, vzal jsi mého nastávajícího muže za ruku, zkoumavě ji stiskl a prohlásil, že je to ruka dobrého člověka. Na křest mé první knihy jsi přijel na vozíčku, na očích tmavé sluneční brýle, aby nikdo nezahlédl tvoje pohnutí a tvůj smutek, už ses odděloval od lidí, ale já jsem viděla, jak ti pořád dělá radost, že jsem něco dokázala na té strastiplné pouti životem. V poslední době jsi už jen tiše přihlížel, události našeho i veřejného života k tobě putovaly oklikou, maminka ti byla nejen ošetřovatelkou, ale i překladatelkou, shromažďovala si v sobě vše, o čem ti musí popovídat, dělá to podvědomě dodnes, i když ty už nejsi. Když jsem ti chtěla něco říct, musela být u toho, abys pochopil, musela to říct tvými slovy, byls uvyklý tónu jejího hlasu. Měl jsi čas přemýšlet, snad až příliš času jsi měl, rozleptával ses svojí neschopností a nemohoucností, nic nepomáhalo, když jsme ti pořád dokola opakovali, jak jsme rádi, že jsi tu s námi. Postupně jsi to vzdával, život vozíčkáře ti nestačil, představoval sis, jak chodíš na houby a na ryby, a ten sen tě ubíjel. Byli jsme spolu na chatě to poslední léto, na chatě, kterou jsi postavil vlastníma rukama, když jsi byl v plné síle, čtrnáct nádherných dní, tys nám recitoval svého milovaného Wolkera a zpíval Formánka a řekl jsi, že jsi šťastný. Nikdo z nás netušil, že je to vše úplně naposled, naposled, kdy jsme celá rodina pohromadě, naposled, kdy si užíváš svého pochroumaného života, naposled. Konečnost bytí na nás všechny dolehla s plnou silou, když jsi po několika měsících marného boje s nemocí od nás odešel na druhou stranu za vysokou zeď, kam nám není dáno nahlédnout. Nedokázala jsem pochopit nevratnost tvého odchodu, celý můj život jsi byl a zpovzdálí mě tiše podporoval, jakoby uřízli kus mě samé, už to nejsem já, už jsem někdo jiný, smutnější a samostatnější dcera svého otce. Dokonce mě zpočátku napadlo, proč bych to nebo ono dělala, když už to neuvidíš? V mém smutku je hodně sobectví, vnímám tvůj odchod přes sebe, chybí mi tvoje tichá náklonnost. Od tvého odchodu uplynuly dva měsíce, moje bolest nad tvojí ztrátou se nezmenšila, jen dokážu víc přesvědčit sama sebe, že pro tebe to bylo vysvobození z bolavého nemohoucího těla, snad začínám víc myslet na tebe než na sebe a své prázdno, které tu po tobě zbylo. Teď nás čekají první Vánoce bez tebe. Drž nám palce tam na té odvrácené straně, ať to zvládneme se ctí.
Copyright © 2008, Kitty AB